pátek 19. února 2010

Koloidní stříbro

Co je koloid? Koloid je suspenze mikročástic (molekul či atomů) většinou pevné organické či anorganické látky, která je rovnoměrně rozptýlena ve vodním nebo hydrofilním prostředí (nosiči). Charakteristickou zvláštností koloidu je, že si bez ohledu na povahu a molekulární váhu prvku suspenze ponechává téměř všechny důležité fyzikální vlastnosti nosiče - bod tuhnutí, bod varu, objem, pnutí, odpor, atd. Koloidy tvoří 75 % a více hmotnosti všech živých organismů a k nedokonalejším a nesložitějším koloidům patří lidská krev, lymfa a mozkomíšní tekutina. Dokonalost biologickýchkoloidů zajišťují elektrochemické reakce biologické elektřiny.
Co je koloid? Koloid je suspenze mikročástic (molekul či atomů) většinou pevné organické či anorganické látky, která je rovnoměrně rozptýlena ve vodním nebo hydrofilním prostředí (nosiči). Charakteristickou zvláštností koloidu je, že si bez ohledu na povahu a molekulární váhu prvku suspenze ponechává téměř všechny důležité fyzikální vlastnosti nosiče - bod tuhnutí, bod varu, objem, pnutí, odpor, atd.

Koloidy tvoří 75 % a více hmotnosti všech živých organismů a k nedokonalejším a nesložitějším koloidům patří lidská krev, lymfa a mozkomíšní tekutina. Dokonalost biologických koloidů zajišťují elektrochemické reakce biologické elektřiny.

Generátorem proudu o určitých daných hodnotách se vytvářejí koloidy uměle. Stříbro, zlato, 18 dalších kovů a jód tvoří ideální koloidy. Všechny tytokoloidy jsou zdravotnicky využitelné, avšak stříbro má mezi nimi výlučné postavení a zdaleka nejvyšší míru rozšíření.

Historický exkurs
Antibakteriální náležitosti stříbra zaznamenala již staroindická i arabská medicína. K využití stříbra jako antimikrobiálního prostředku však ve větší míře došlo teprve v antickém Římě. Všechny patricijské domy uchovávaly poživatiny ve stříbrných nádobách a do mléka a tekutin ukládaly stříbrné mince, aby je sterilizovaly i prodloužily jejich životnost: Tento účelný zvyk se uchoval v prostředí evropské šlechty po celá následující staletí. Užívání nádobí a příborů ze stříbra se pro majetné stalo samozřejmostí převážně ze zdravotních důvodů. Od 15. století se stalo zvykem, že byla stolovníkům vedle slánky a exotických koření k dispozici také dóza s mletým stříbrem, kterým se zasypávaly jednotlivé chody. Čisté stříbro však není biologicky dobře využitelné a po určité době jeho vnitřního užívání se objevovaly příznaky otravy stříbrem (argyrie), které se projevují šedým zabarvením pokožky a očního bělma a poškozením jater. Proto se postupně od užívání stříbra touto formou začalo upouštět.
Celková scéna se nijak nezměnila až do konce minulého století. V letech 1805-50 chemici začali vytvářet a studovat první umělé koloidy, v letech 1895-1910 se objevily první moderní významné vědecké práce o zdravotnických aplikacích koloidního stříbra v USA, Anglii, Německu a Švýcarsku. Po první světové válce se začalo využívání koloidního stříbra ve zdravotnictví rychle šířit. Stříbro se již užívalo jako prvotní medikace k léčbě všech přenosných chorob a aplikovalo se ústně, nitrožilně i nitrosvalově. Zlatou érou tohoto léku bylo období mezi léty 1933-1939.
V průběhu druhé světové války se na trhu objevily sulfonamidy (sulpha-P) a antibiotika (penicilin a streptomycin), tedy léčiva se stejnou indikací, avšak s mnohem nižšími náklady na výrobu. Jejich výrobci navíc vyzvedávali jejich přednost z hlediska přesného dávkování (ve formě kapslí a později lisovaných tablet) i z hlediska dlouhodobosti a nenáročnosti skladování. Přechod od stříbra k antibiotikům se tak stal symbolicky přechodem od léčení k velkému byznysu.
Po válce si koloidní stříbro uchovalo jen dílčí pozici při desinfekci zásob pitné vody a po několik let ve veterinární medicíně, odkud bylo antibiotiky také zcela vytěsněno.
V neprospěch koloidního stříbra sehrála klíčovou roli ještě jiná skutečnost. V průběhu 60. let se začal důsledně a v mezinárodním měřítku aplikovat princip, že přírodní látky v čisté podobě nesmí být patentovány jako léčiva, tudíž že na jejich vývoj, výrobu a prodej nemůže nikomu vzniknout výlučné právo. Tato okolnost koloidní stříbro postavila zcela mimo zájmy velkoprůmyslu.
Stříbro je tzv. druhotný biogenní prvek, který se v mikroskopických množstvích přirozeně vyskytuje v organismu člověka, všech obratlovců a řady rostlinných druhů. Takto existuje vždy v podobě koloidu. V lidském organismu je v zastoupení jednotlivých chemických prvků na 33. místě (z toho kovů na 18. místě). Člověk se s ním rodí i umírá a jeho rovnováhu obnovuje jeho příjmem ze zeleninové stravy. Protože biologická elektřina dovedekoloidy vytvářet a obnovovat, je hypoteticky možné, že si lidské tělo částečně dotváří koloidní stříbro i ze stříbrných solí, které mohou být obsaženy v anorganických složkách stravy (kuchyňská sůl a další).
I přes tuto nepřízeň okolností někteří američtí výrobci vitaminů a biolátek na výrobu koloidního stříbra nezanevřeli a zachovali ji až do dnešních dnů. V letech 1968-1992 museli mít výrobci k výrobě a prodeji koloidního stříbra jako potravního nebo krmivového doplňku zvláštní licenci FDA, od roku 1992, respektive 1994 není v USA k výrobě biolátek a doplňků žádná licence zákonem vyžadována.
S uvolněním rigidní a přehnaně ochranářské legislativy, která jakoby jen mimoděk nahrávala profitovým příležitostem nadnárodních monopolů, došlo k rozšíření výrobních kapacit koloidního stříbra (i jiných přírodních koloidních léčiv - poznámka redakce) i ke zvýšení poptávky po něm.
K enormně rostoucímu zájmu o stříbro přispěla celá řada dalších, důležitějších okolností.
Již na rozhraní 70. a 80. let vědci v řadě zemí zjistili, že mnohé patogenní bakteriální kmeny se dovedou enzymaticky rychle vyvíjet a měnit, čímž se stávají proti antibiotikům značně nebo i naprosto odolnými. Antibiotika jim tedy nejen neublíží, ale sama svými vedlejšími účinky působí organismu vážné škody. Toto poznání zatím nabylo , obecnější platnosti a donutilo výrobce antibiotik vyvíjet a uvádět na celosvětový trh stále nové a nové druhy produktů a enormně tím zvyšovat globální náklady na zdravotní péči. V letech 1997-99 dokonce vědci v nejpřednějších mikrobiologických laboratořích v USA a v Japonsku objevili několik desítek nových patogenních bakteriálních kmenů, vůči nimž nebude v nejbližších letech myslitelné účinná antibiotika vůbec vyvinout (Nuorti et al.).
Naproti tomu studie s koloidním stříbrem ukázaly, že většina bakterií a virů nedokáže proti němu vyvinout sebeobranný mechanismus. Jiným impulsem, který zvedl hladinu zájmu o stříbro, byl v podstatě únik informací a jejich zveřejnění v médiích. V roce 1993 vyšlo veřejně najevo, že jak američtí; tak i ruští kosmonauti, tedy osoby, jejichž zdravotnímu stavu je věnována krajní péče, odlétají do vesmíru s řádnými zásobami koloidního stříbra, určeného pro širokospektrální zdravotní i hygienické použití.
V roce 1997 byla zveřejněna zpráva, že hlavní lékař amerického ministerstva obrany pověřil speciální tým expertů rešeršemi a klinickým prověřením nejúčinnější antivirové, antibakteriální a antiseptické látky, která by mohla být k dispozici pro kritické válečné operace, a vítězem se stalo koloidní stříbro.

Jak stříbro v těle působí
Poznání o tom, jakým způsobem a kterých biochemických operací se stříbro účastní, se vyvíjelo 80 let a zdaleka není u konce. Evidentně se podílí na procesu dozrávání buněk T, jedné z nejdůležitějších složek imunitního systému. Mimoto koluje v krevním oběhu (což je zvlášť významné po jeho doplnění), kde při kontaktu umrtvuje choroboplodné viry, bakterie, houby a plísně. Tím samozřejmě ulehčuje práci imunitnímu systému jako celku. Jeho působení se tedy váže "pouze" k imunitnímu systému, i když se objevují spekulace, že vykazuje i určitou komplexní antioxidační aktivitu.
Přesnější pochopení mechanismu, kterým stříbro inaktivuje choroboplodné mikroorganismy, se zrodilo teprve před několika málo lety. Navzdory dřívější mylné domněnce koloidní stříbro likviduje pouze jednobuněčné organismy, nikoliv vícebuněčné parazity, i když ani k těm se nechová přátelsky. Naštěstí pro nás je jednobuněčných mikrobů více než 97 všech druhů a kmenů. Patří k nim původci 670 klasifikovaných chorob podle seznamu Světové zdravotnické organizace a možná i další choroby bez dosud známé etiologie a souvislostí. Z nekonečného seznamu můžeme jmenovat za bakterie koky, enterokoky, mikrokoky, streptokoky, stafylokoky, stomatokoky, pneumokoky, meningokoky, bakterioidae, neiserie,Helicobacter pylori, klostridia, Escherichia coli a další koliformy, salmonelly, Bacilus aureus, Bacilus cereus a další bacily, za viry HIV, herpetoviry,cytomegaloviry, hepatoviry, chřipkové viry a další, za houby a plísně kandidy, giardie, trichomony a jiné.
Všechny tyto jednobuněčné organismy mají své vlastní enzymy; které jsou katalyzátory jejich životních pochodů. Mikroby přijímají "potravu" receptory v membráně, která tvoří jejich"kůži" a skrze ní vylučují i své biologické odpady. Atomy stříbrného koloidu póry v membráně snadno projdou a chemicky dezaktivují enzym mikrobu. Nejpozději do 4 minut mikrob odumře, protože není schopen bez svého enzymu uskutečňovat látkovou přeměnu. Mikroby "v dětském věku" často uhynou po několika sekundách od dezaktivace svého enzymu.

Výroba a aplikace koloidního stříbra dnes
K výrobě koloidního stříbra se užívá elektrochemický proces, při němž jsou do nosiče-kapaliny ponořeny dvě elektrody z ryzího stříbra (čistota 99,8 % a více). Ty jsou vystaveny pulzům střídavého proudu o nízkém napětí i dalších, velmi specifických fyzikálních hodnotách: Nejčastěji bývá nosičem destilovaná voda, která však musí obsahovat specifická stopová množství látek (Na, Mg, Ca, F, Cl, aj.) s elektrolytickým potenciálem. Evidentní předností upravené destilované vody je, že se stříbrný koloid zachová v neměnné podobě nejdelší dobu. Kvalitní a biologicky hodnotný stříbrnýkoloid lze připravit i ze slepičího bujónu; ale jeho životnost nebude delší než několik hodin.
Konsistentní kvalitu koloidního stříbra mohou snadno narušit různé faktory, čímž jeho biologická hodnota a zdravotnická využitelnost postupně a nezadržitelně klesají.
Stříbro je skvělým vodičem, proto je může snadno rozložit silné elektromagnetické pole. Dále je fotosenzitivní, a proto podlehne oxidoredukci v důsledku expozice slunci nebo jinému, velmi silnému zdroji světla (netýká se neviditelných pásem zářeni IR). Oxidoredukce (zčernání částic, jejich shlukování a sedimentace) proběhne i v kyselém prostředí (pH 4,0 a méně), které se může v koloidu spontánně vytvořit v důsledku rozkladu některých organických nečistot.
Kvalitativní charakteristiky koloidního stříbra se stanovují následovně:
l) Velikost částic v nanometrech,
2) nasycenost koloidu v ppm (1 částice prvku na 1 milion částic celkem),
3) hodnota pH a
4) senzorické vlastnosti. Jako zlatý standard byly považovány tyto hodnoty:
1) 1 nanometr a menší,
2) 20 ppm,
3) pH 6.5 a
4) medově zlatá, blyštivá, čirá a plně transparentní tekutina (bez sedimentu) prázdné, nepopsatelné chuti. (K měření optických vlastností existuje zvláštní laserové zařízení.)
Četné výzkumy a klinická praxe však ukázaly, že i koloidní stříbro se zcela odlišnými hodnotami je biologicky vysoce účinné, I částice o velikosti do 5 nm proniknou na všechna místa určení, hlavním jablkem dlouhodobého sváru je však otázka nasycenosti.
Řada odborníků tvrdí, že hodnoty 20, 30 či 40 ppm mají logické oprávnění a že jen stříbro v této koncentraci přináší očekávaný efekt. Odvolávají se na skutečnost, že je stříbro krví roznášeno nerovnoměrně, v důsledku čehož jsou tkáně blízké lokalitě resorpce a hlavních krevních cest stříbrem zásobeny hojně, ale k perifériím oběhu se nedostane nic. Pokud má tedy stříbro relativně vysokou koncentraci, v krevním oběhu expanduje a tak se dostane i do vzdálených tkání.
Jejich oponenti mají stejně silné argumenty. Je-li koncentrace relativně vysoká (20 a více ppm), hrozí, že částice "vypadnou" ze suspenze a vytvoří sedlinu. Jelikož toho o resorpci stříbra obecně i v individuálních případech nevíme příliš mnoho, musíme počítat s tím, že k dílčímu rozpadu suspenze během resorpce může u příliš koncentrovaného koloidu dojít, a že tak přijmeme i zoxidované stříbro, které žádnou biologickou hodnotu nemá, naopak může být pro metabolismus určitou zátěží. Jiným protiargumentem je, že je přece jen nutné perorální dávkování silně koncentrovaného stříbra hlídat, zatímco dávkám koloidu v koncentracích do 5 ppm není nutné věnovat zvláštní pozornost.
Stejně tak oponenti tvrdí, že u stříbra kvantita dokonale vyváží kvalitu (koncentraci). Koloidní stříbro nevykazuje zjistitelnou toxicitu a jeho případné zoxidované koprodukty tělo snadno vyloučí.
Oproti dřívějším mylným tvrzením dnes víme, že koloidní stříbro zabíjí i přátelské bakterie, které žijí s člověkem a všemi teplokrevnými živočichy v odvěké symbióze a bez nichž by některé vitální procesy těchto tvorů nemohly řádně fungovat. Mikroby ve stovkách miliard jedinců obývají zažívací trakt od ústní dutiny po ústí močovodu a řitní otvor a bez jejich existence by člověk část všech živin nedokázal vůbec vstřebat a využít. V mnohem menších množstvích působí přátelské mikroby i v krvi, lymfě a plicích. Role jednotlivých přátelských druhů a kmenů mikrobů je stále velmi málo objasněna. Jistá jsou pouze dvě fakta - za určitých okolností se z přátelských mikrobů stávají původci akutních i vážných chronických chorob; za určitých okolností by se člověk bez mikrobiální flóry zcela obešel: (Vědci od roku 1988 vyšlechtili několik druhů laboratorních zvířat, jejichž organismus je dědičně prostý všech mikrobů - germ-free, aniž by tato skutečnost degradovala biologické funkce zvířat.)
Následek útoku stříbra na přátelské mikroby není pro zdraví nijak nebezpečný, ale nelze jej ignorovat. Zanícení proponenti užívání koloidního stříbra z řad výzkumníků i lékařů pili po 10 až 20 dní extrémní dávky (až 250 ml stříbra v koncentraci 250 ppm) jen proto, aby dokázali jeho bezpečnost. Po této kůře u žádného z nich nebyla zjištěna patogeneze zažívání, ani jiné subjektivní potíže.
Nicméně je při dlouhodobém užívání stříbra moudré a žádoucí mikroflóru hlavní části zažívacího traktu chránit a doplňovat, což je technicky velmi snadné. Je možné užívat souběžně jak komerční trávící enzymové směsi (Digenzym aj.), tak i mléčné zákysy s bifidogenními kulturami, mezi nimiž je slušný výběr.
K největším půvabům koloidního stříbra snad patří jeho chemicky inertní chování k naprosto všem tekutinám, potravinám, doplňkům i léčivům. Dokonce ani neovlivňuje působení antibiotik. Nemá však logické opodstatnění užívat antibiotika společně se stříbrem.
Jinou skvělou vlastností stříbra je, že ani v nejmenším nedráždí zažívací ústrojí, což znamená, že jej bez obav mohou užívat lidé trpící akutním překyselením žaludku, pálením žáhy, nadýmáním, kolikou a všemi ostatními zažívacími problémy.
O nic méně významnou roli hraje koloidní stříbro jako povrchové antibiotikum a antiseptikum. V tomto, případě je možné užít i koloid, který již nevykazuje nejlepší kvalitu. Potíráním povrchových i otevřených ran a zejména popálených partií kůže lze proces hojení značně urychlit, nemluvě oantibakteriální ochraně rány. Velmi efektivní jsou výplachy ústní dutiny a nosních dutin, uší, pochvy a konečníku. Pravidelná péče o ústní dutinu s pomocí stříbra brání tvorbě plaku, vytvářeného stomatokoky a bakterioidy, které stříbro zničí.
K největším půvabům koloidního stříbra snad patří jeho chemicky inertní chování k naprosto všem tekutinám, potravinám, doplňkům i léčivům.
Jaké neuvěřitelné možnosti koloidní stříbro skýtá s bravurou sobě vlastní předvedl Prof. Dr. Robert O. Becker, světově renomovaný expert na otázky biologické elektřiny.
V letech 1990-98 provedl na univerzitních klinikách několik operací svalů; kloubů a vnitřních orgánů, při nichž po ukončení chirurgického zákroku a před šitím instaloval v živé ráně stříbrné elektrody pod proudem z generátoru. Koloidní stříbro se tak tvořilo přímo v poraněné tkáni a doba vyhojení se oproti normálu zkrátila trojnásobně. Nejenže se vyloučila možnost sepse, ale elektrody byly ze zahojené rány vytaženy, aniž by operovaný cítil větší bolest.
Při perorálním užívání stříbra je nutné dbát na dávkování doporučená výrobcem, které se nutně bude lišit podle koncentrace přípravku, která nemusí být na etiketě uvedena. Pokud uživatel nechce současně užívat trávící enzymy nebo jiné prostředky chránící vnitřní mikroflóru, měl by denní užívání přerušit po f0-l2dnech a po týdenní přestávce začít, je-li to žádoucí, znovu. Dlouhodobější (cyklické) užívání může být prospěšné komukoliv (k pokrytí deficitu stříbra), nicméně je důvodné v případě úporných a vleklých chorob jako jsou meningitida, zhoubné nádory a leukémie, syndromEpsteina-Barrové?, AIDS, lymská choroba a mnohé podobné. Tím samozřejmě nechce být řečeno, že užívání koloidního stříbra jaksi automaticky vede k vyléčení rakoviny nebo AIDS, i když řada takových případů byla v literatuře popsána. Individuální metabolické zvláštnosti mohou ovlivnit to, že vnějškově stejný režim užívání stříbra u jednoho uživatele vyvolá naprostou remisi vážné choroby, zatímco u jiného pouze přispěje ke zmírnění některých příznaků. U HIV pozitivních osob má léčba stříbrem vysoké šance před propuknutím zjevných příznaků choroby AIDS. Potom je nutné spíš počítat s tím, že se celkový klinický obraz choroby nebude díky stříbru zhoršovat.
Závěr můžeme formulovat v optimistickém duchu. Technologie výroby koloidního stříbra se staly dostupnými i širší veřejnosti a jeho kdysi vysoká cena v několika řádech klesla. Vezměme také v úvahu fakt, že užívání stříbra můžeme bez rizika kombinovat se všemi známými léčebnými kůrami a technologiemi a tím dostáváme k dispozici nástroj, jehož účinnost v boji s četnými chorobami nemá prakticky konkurenci.

Aplikace koloidního stříbra v oficiální medicíně v Evropě a v USA 1933-39 jako primárního léku u diagnóz:
-akne
-gastritida
-kolitida
-kapavka
-vředová choroba trávícího ústrojí
-zánět hlavních i vedlejších dutin
-tyfus
-lepra
-lupenka
-psitakoza
-nespecifické choroby zažívacího traktu
-nespecifické choroby krve
-opar prostý i pásový
-svědění
-svrab
-revmatismus
-sepse
-zánět pohrudnice
-zánět potních žláz
-zánět žlučníku
-zánět dýchacích cest
-abces
-slezinná sněť
-artróza
-popáleniny
-cystitida
-plísňová onemocnění zažívacího traktu
-dermatitida
-infekční průjem
-zánět středního ucha
-rakovina kůže
-černý kašel
-diabetes
-ekzémy
-furunkuloza
-infekční anémie
-neurastenie
-zánět slinivky
-chřipka
-lupus
-tuberkulóza
-zápal plic
-Menierův syndrom
-zánět rohovky
-malárie
-spála
-zánět víček
-meningitida
-hyperplazie prostaty
-lymfagitida
-impetigo
-kožní plísně
-měkký vřed

Historická data (archivy redakce Synapse)

400 před Kristem - Herodotos, otec dějepisu, popisuje užívání stříbrných nádob za účelem desinfekce vody na dvoře perského krále
760 - Geber, arabský vědec a lékař, popisuje ve svých spisech všechny tehdy známé zdravotnické aplikace stříbrných solí
780 - Ahdar, arabský myslitel a historik, popisuje všechny zdravotnické aplikace stříbra v dějinách lidstva (ze zprostředkovaných zpráv) - zmiňuje iajurvédu
980 - Avicenna, arabský vědec a lékař, aplikuje stříbrné soli k čistění krve, dechu a k léčbě srdečních arytmií u svých klientů
1250 - z epidemiologických důvodů se postupně zavádí užívání stříbrného nádobí a příborů na všech evropských panovnických dvorech
1520 - Philippus Aureolus Paracelsus, nejvýznamnější lékař pozdního středověku, doporučuje soli stříbra k léčbě mnoha nemocí
1590 - standardizuje se výroba stříbrných solí mletím; mleté stříbro se užívá při stolování jako desinfekce pokrmů 1805 - angličtí a francouzští vědci vytvořili první (umělé) koloidy elektrochemickou reakcí
1838-1850 - byla podrobně popsána intoxikace solemi stříbra (argyrie) a tyto soli jsou již pro vnitřní lékařské užití natrvalo nahrazeny koloidním stříbrem; soli byly podrobně chemicky popsány a v omezené míře se užívají dodnes k zevní desinfekci
1840 - v Anglii se koloidní stříbro v lékařství užívá k léčbě epilepsie a dalších neurologických nemocí
1917 - British Medical Journal, nejautoritativnější lékařský časopis tehdejšího západního světa, shrnuje dosavadní poznání o úspěšné léčbě ušních infekcí, infekcí dutin, zánětu mandlí, sepse, černého kašle a dalších nemocí koloidním stříbrem
1922 - pro koloidní stříbro a soli stříbra (citrát, nitrát, pikrát, atd.) se ustavují lékopisné normy
1924 a dále - reparace kostí (lebky) se provádějí ze stříbrných desek
1933-39 - bylo mezinárodně patentováno 94 druhů léčiv s koloidním stříbrem nebo solemi stříbra jako hlavní
(jedinou) účinnou látkou s indikacemi na 580 různých nemocí
1940-60 - Američtí vědci R. A. Kehoe a I. H. Tipton (ale í mnozí další) zjistili trvalou přítomnost stříbra v lidském těle, jeho nutriční hodnoty a obsah ve stravě (optimum 0.05 mg na den) a předpověděli jeho některé biologické funkce; současně prokázali dramatický úbytek stříbra v zemědělské půdě i v kulturách na ní pěstovaných v důsledku užívání syntetických fosfátových hnojiv, insekticidů a pesticidů 1958-1983 - Američtí a dílem i němečtí vědci provedli nesčetné pokusy, při nichž zjišťovali, které konkrétní známé viry, bakterie, houby, plísně a další cizopasníky stříbro ničí a jakým mechanismem
1966 - vědci významně objasnili význam stříbra pro tvorbu lymfocytů T a pro imunitní systém jako celek 1969 - Robert O. Becker objevil metodu zjišťování deficitu stříbra v těle 1972 a dále četní vědci dospěli k přesvědčení, že je koloidní stříbro k léčbě nemocí vyvolaných patogenními mikroorganismy mnohem vhodnější, bezpečnější i účinnější než všechna dosud užívaná antibiotika
1980-1998 - v USA vzniklo 285 nadací, jejichž cílem je propagace stříbra jako základního a univerzálního léčebného prostředku
1982 - v USA získává koloidní stříbro statut potravního doplňku
1983 - jsou mezinárodně patentovány vysoce standardní a dokonalé technologie velkovýroby koloidního stříbra MSP (Mild Silver Protein), Silverloid,Silver Pack a další, stejně jako metody kvalitativní kontroly stříbra Tyndall laser test 1995 - američtí vědci publikují četné studíc dokazující účinnost stříbra při léčbě mnoha typů onkologických onemocnění a při úplné inaktivaci různých typů virů, včetně viru HIV
1997 - zahájena výroba komerčních přístrojů pro malovýrobu koloidního stříbra (pro domácnost)
1998 - angličtí a američtí vědci publikují zprávy o objevení pneumokoků a jiných patogenních mikroorganismů naprosto odolných vůči všem antibiotikům a příbuzným léčivům, avšak bezbranným proti stříbru.

Co je koloid? Koloid je suspenze mikročástic (molekul či atomů) většinou pevné organické či anorganické látky, která je rovnoměrně rozptýlena ve vodním nebo hydrofilním prostředí (nosiči). Charakteristickou zvláštností koloidu je, že si bez ohledu na povahu a molekulární váhu prvku suspenze ponechává téměř všechny důležité fyzikální vlastnosti nosiče - bod tuhnutí, bod varu, objem, pnutí, odpor, atd. Koloidy tvoří 75 % a více hmotnosti všech živých organismů a k nedokonalejším a nesložitějším koloidům patří lidská krev, lymfa a mozkomíšní tekutina. Dokonalost biologických koloidů zajišťují elektrochemické reakce biologické elektřiny.

Tisk

Co je koloid? Koloid je suspenze mikročástic (molekul či atomů) většinou pevné organické či anorganické látky, která je rovnoměrně rozptýlena ve vodním nebo hydrofilním prostředí (nosiči). Charakteristickou zvláštností koloidu je, že si bez ohledu na povahu a molekulární váhu prvku suspenze ponechává téměř všechny důležité fyzikální vlastnosti nosiče - bod tuhnutí, bod varu, objem, pnutí, odpor, atd.

Koloidy tvoří 75 % a více hmotnosti všech živých organismů a k nedokonalejším a nesložitějším koloidům patří lidská krev, lymfa a mozkomíšní tekutina. Dokonalost biologických koloidů zajišťují elektrochemické reakce biologické elektřiny.

Aplikace koloidního stříbra (mimo vnitřní užití u lidí - zkráceno)

· výplachy - ústní dutina (kromě desinfekce odstraňuje pach z úst; desinfikuje mandle) - pochva, konečník/tlusté střevo
· kapání do nosních dírek prevence i léčba zánětů dutin,
· inhalace - desinfekce dutin a horních cest dýchacích
· výtěr - nosních dírek a uší · zevní potírání - akné, vyrážek, ekzémů, oděrek a ran, popálenin, bodnutí hmyzem, míst zasažených plísněmi
· desinfekce - přidání několika kapek do běžných nápojů (zejména na cestách), do domácích konzerv a zavařenin, u domácích zvířat potírání ran, zánětů, kousnutí, vyrážek; napuštění hraček stříbrem
· desinfekce postřikem - (malou sprejovou nádobkou) pracovních desek v kuchyni, zbytků jídel k pozdější konzumaci; vyrážek z plen (u dětí), dětských hraček (které mohou přijít do úst), vyrážek, škrábanců, otevřených ran, popálenin, vřídků a akné, kožních plísní, ponožek;
· u domácích zvířat a ptáků postřik celého zvířete/ptáka (pokud je malý), postřik krmení/zobání, postřik pelechu, hnízda nebo klece,
· u domácích rostlin postřik rostliny, zejména míst zasažených chorobami a parazity, a půdy, přidání několika kapek do vody s řezanými květy prodlouží jejich svěžest
· vnitřní užití u domácích zvířat a ptáků, dávkování po kapkách do pitné vody

Studie s koloidním stříbrem ukázaly, že většina bakterií a virů
(i těch, na které současné "léky" nepůsobí...) nedokáže proti němu vyvinout sebeobranný mechanismus. Jiným impulsem, který zvedl hladinu zájmu o stříbro, byl v podstatě únik informací a jejich zveřejnění v médiích. V roce 1993 vyšlo veřejně najevo, že jak američtí; tak i ruští kosmonauti, tedy osoby, jejichž zdravotnímu stavu je věnována krajní péče, odlétají do vesmíru s řádnými zásobami koloidního stříbra, určeného pro širokospektrální zdravotní i hygienické použití.

V roce 1997 byla zveřejněna zpráva, že hlavní lékař amerického ministerstva obrany pověřil speciální tým expertů rešeršemi a klinickým prověřením nejúčinnější antivirové, antibakteriální a antiseptické látky, která by mohla být k dispozici pro kritické válečné operace, a vítězem se stalo koloidní stříbro.

Koloidní stříbro je možné užívat preventivně, protože v našem těle může být mnoho skrytých zánětlivých procesů, které koloidní stříbro může
zastavit (Zdroj: Synapse 3000).


Výroba destilované vody

čištěnou (purificata) vodu lze vyrábět doma pomocí destilačního přístroje,
protože prodávaná, technická destilovaná voda, může obsahovat nežádoucí
(škodlivé) příměsi. Koloidní roztok získá při koncentraci cca 10 ppm
zlatavou barvou - pokud nemáte spolehlivý tester
koncentrace, je zlatavá barva spolehlivým vodítkem ukončení procesu.
Koloidní stříbro je dobré uchovávat ve tmě a chladu v nádobě tmavě modré
barvy (plastové lahve od vody "Magnesia").
LÉKAŘSKÁ STUDIE „ZJISTILA“, ŽE STŘÍBRO ZABÍJÍ VIRY...

Jiří Wojnar

Zpráva z tisku…
Journal of Nanotechnology publikoval výsledky průlomové studie, která zjistila, že „nanočástice stříbra hubí HIV-1 virus a pravděpodobně zabíjí prakticky všechny ostatní viry.“ Podle Physorg byla tato studie, provedená výzkumníky z University of Texas a Mexico University, „vůbec první případ kdy lékaři zkoumali použitelnost nanočástic stříbra.“

Při výzkumu byly použity tři různé metody omezení velikosti částic stříbra použitím krycích činitelů. Byl to pěnový uhlík, poly (PVP) a hovězí sérum albumin (BSA). Částice byly tříděny podle velikosti od 1 do 10 nanometrů v závislosti na metodě krytí. Po inkubaci HIV-1 viru při 37° C částice stříbra, při všech tří metodách separace, zahubily 100% virů během 3 hodin. Vědci si myslí, že se částice stříbra naváží na výhonky glykoproteinů, které mají u virů rozestup asi 22 nanometrů.

I když je další výzkum nezbytný (sic!), výzkumníci „jsou optimističtí a věří, že nanologické stříbro může být hledanou stříbrnou kulkou k hubení virů“. Vědci v článku sdělili, že už zahájili experimentální používání nanočástic stříbra k ničení superodolného patogenu, jímž je staphylococcus aureus, rezistentní na methicilin. Stříbro, ve farmaceutickém průmyslu již dlouho používané jako špičkové antibiotikum, nyní může být považováno za alternativu k lékům když jde o boj proti předtím neléčiteným virům, jakož i ptačí chřipce rezistentní vůči Tamiflu.

Zdroj: www.physorg.com/search/nanoparticles

Tlustá čára pod temnou minulostí?

No to je neuvěřitelné! Zasvěceným musí při čtení takového a obdobných oznámení běhat mráz po zádech. V alternativní léčbě se totiž už po celá desetiletí úspěšně používá takzvané „koloidní stříbro“, prostou elektrochemickou cestou získávaný roztok obsahující částice stříbra, o němž se ví, že je to účinný prostředek, který se dokáže beze zbytku vypořádat se všemi viry a baktériemi a likviduje i obtížně odstranitelné plísně jako candida a podobné neduhy. Jediné, co se veřejnost podnes od „lékařských odborníků“ doslechla bylo, že koloidní stříbro patří do říše mastičkářů, ba dokonce, že jeho užívání je nebezpečné. A tito „profesionální mlžiči“, mnohdy odměňovaní fešáckými dovolenými na pacifických ostrovech, se neštítili užívat jakýchkoli prostředků. A skutečné kapacity, tedy lékaři a univerzitní profesoři, kteří o účinnosti stříbrného roztoku po celou tu dobu věděli? Většina zbaběle mlčela. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej – a zpíváš-li falešně raději mlč nebo tě vyloučíme z chóru… Tak se stalo, že dnešní mladí lékaři o koloidním stříbře (a nejen o tom…) buď vůbec neví, anebo si informace sehnali jinde než na univerzitě.

Je ostatně zajímavé, že farmaprůmysl patrně připustil tento „výzkum“ v laboratořích jím dotovaných univerzit, a že se tak stalo nedlouho poté, když jeden naštvaný britský důchodce, mimochodem úplný laik, docela primitivními prostředky vyvinul lék proti „neporazitelnému superpatogenu“, zlatému stafylokoku, jímž po desetiletí trpěla jeho manželka. Účinnost jeho preparátu je ohromující…[1]

Na téma „koloidní stříbro“ bylo fabrikováno a čile publikováno velké množství pomlouvačných lživých pamfletů, v nichž domnělí „lékaři“ napsali spoustu nenávistných hloupostí. Donedávna jim kraloval zejména jistý MUDr. Stephen Barrett (bývalý psychiatr bez jakéhokoliv farmaceutického vzdělání, který je už od roku 1992 bez licence) v podstatě „profesionální skeptik“ a pomlouvač patrně financovaný farmaceutickým průmyslem, jak nedávno vyšlo najevo před soudem [2-3]. 

Barrettovy články, nezřídka sloužící k vydírání byly s chutí překládány a publikovány „obcemi vědeckých skeptiků“ i v jiných zemích, zejména v Německu. Jeho výlevy vůči alternativním metodám v medicíně jsou ovšem také k něčemu dobré – čím ostřejší výpad vůči nějaké léčbě, tím jistější si můžete být její účinností. A do koloidního stříbra se tento pán pustil opravdu statečně [4].

Pomlouvači a „větci“ jeho druhu teď stojí nazí ve větru, protože se stejně jako v mnoha jiných případech ukázalo, že ze svých oficiálních pozic úmyslně šíří nesmyslné ničím nepodložené nepravdy, a že alternativní léčitelé – mezi nimiž je i několik lékařů světové pověsti – měli opět jednou pravdu. Zamlčování účinnosti tohoto prostého … leč nepatentovatelného… přírodního prostředku, ostatně známého a užívaného po tisíce let, se řadí na dlouhou listinu vědomě spáchaných zločinů proti lidskosti, které však, žel, asi nikdy nebudou potrestány. 

Hippokrates se obrací v hrobě.

Kvázidoktorům už jsme věnovali víc času, než si zaslouží, pojďme raději přímo k věci.
Aby bylo hned zpočátku jasno, „nanočástice stříbra“ nejsou nic jiného než koloidní roztok stříbrných mikročástic, a jak jasně ukázala studie zmíněných univerzitních „novátorů“ (která ostatně zdaleka nebyla „první“) jsou-li použity částečky stříbra určité „velikosti“ je v podstatě jedno jaké hustoty je zevně nebo in vitro (ve zkumavce) použitý roztok – viry a ostatní patogeny zaniknou v každém případě. V uvedené studii přežilpatogen nečekaně dlouho, což lze patrně přičíst nesmyslným nečistotám zbytečně přimíseným do roztoků. „Nano“ newspeak nic nemění – koloidní stříbro připravované elektrochemickou cestou je ve všech ohledech vyhovující, a hlavně – můžete si ho bez rizika sami vyrábět doma! 

Jestliže už si připravujete vlastní koloidní stříbro, prosíme abyste přesto věnovali zvláštní pozornost následujícím řádkům, protože mnohé informace, které máte, nemusí být vždy správné.

Nejjednodušší způsob jak doma vyrobit pravé koloidní stříbro je metoda elektrolýzy nízkým napětím. Poslouží třeba několik baterií připojených k stříbrným elektrodám, umístěným ve sklenici vody. Z připojených elektrod se do vody uvolňují nepatrné částečky stříbra. Tato ošidně prostá metoda ovšem může snadno vést k CHYBÁM, a proto většina lidí, kteří si dělají koloidní stříbro doma „vaří“ podřadný produkt.

Záleží na vodě

Když děláte koloid sami, je velmi důležité kontrolovat čistotu vody. Přesně to je totiž jeden z faktorů určujících, jak velké budou uvolněné částice stříbra. Měla by být použita jen velmi kvalitní DESTILOVANÁ VODA. Jen čistá nebo filtrovaná voda nestačí; obsahuje příliš mnoho rozpuštěných minerálů. Rovněž nelze použít deionizovanou vodu, protože ta nevede dost dobře elektřinu, aby v ní odstartovala reakce. Pomalá reakce zaručující správný výsledek probíhá jen v destilované vodě.

Další proměnnou ovlivňující velikost částic je teplota vody. Čím je teplejší, tím rychleji reakce probíhá a tím menší budou i výsledné částice. Nejvhodnější se jeví pokojová teplota.

Vyhněte se solím

Zapomeňte na to, co vám kdo poradil. Za přítomnosti libovolného množství soli vždy vznikne chlorid stříbrný. Nikdy nepřidávejte do vody nic, co ji může udělat vodivější. Nikdy do destilované vody nepřidávejte kuchyňskou, sůl z mořské vody, ani tu keltskou, protože každá sůl vnese do vody ionty chlóru, který v elektrochemické reakci se stříbrem vytvoří chlorid stříbrný. Při výrobě koloidního stříbra ve slané vodě vyvstává ještě jeden závažný problém. Přítomnost soli zvyšuje elektrickou vodivost vody a to dramaticky urychluje reakci. Reakce urychlená tímto způsobem ovšem produkuje větší částice. Výsledný produkt je už na pohled trvale bíle zkalený. Fotografie této látky pod elektronovým mikroskopem ukazují stříbrné částice v rozsahu od 0,05 do 0,15 mikronů. Jsou PŘÍLIŠ VELKÉ k tomu, aby vytvořily koloidní suspenzi. Důkazem je i to, že se zakrátko usadí na dně nádoby. Tento druh doma připraveného „koloidního stříbra“ může představovat riziko při konzumaci, a to ze DVOU důvodů: je v něm chlorid stříbrný a obsahuje příliš velké částice.

Jak na to?

Nejlepší elektrické napětí pro reakci je 30 V; praxe ukázala, že pod tímto napětím probíhá proces nejčistěji. Máte-li malý napájecí zdroj, nastavte ho na 30 V. Pokud použijete baterie, je nejlepší začít na 36 V (tři 12 V anebo čtyři 9 V baterie) a nechat napětí za provozu poklesnout. Nejlepší produkt přináší paralelní upevnění stříbrných elektrod v nevelké vzdálenosti od sebe (odstup asi 2 – 2,5 cm).

Když na stříbrné elektrody ponořené do destilované vody připojíme 30 V (stejnosměrné napětí!), dějí se zajímavé věci. Nenechte se zmást, reakce zpočátku probíhá velice pomalu. Prvních 15 minut se většinou zdá, že se vůbec nic neděje. Posléze začne vznikat mdlý žlutavý závoj. Reakce pak zrychlí a produkované částice jsou zlatě-žluté, jak je dobře vidět, když do roztoku posvítíte baterkou. Při pokojové teplotě mohou být během 20-25 minut změněny 2 dl destilované vody na koloidní stříbro o hustotě 3-5 ppm. Přitom doslova za pakatel. Fotografie pod elektronovým mikroskopem ukazují, že takto získané stříbrné částice mají velikost od 0,001 až do 0,004 mikronu. Takto malé částice se takříkajíc „zavěsí“ mezi vodní molekuly a z větší části neklesnou na dno sklenice. Tak probíhá „koloidní“ příprava stříbra. Když se částice rovnoměrně rozptýlí, voda opět vypadá jako úplně čistá, ale pokud má dostatečnou hustotu bude se ve světle kapesní lampy opět jevit jako žlutavá.

„Žluté zabarvení“

Ohledně zmíněného zbarvení probíhá dlouhá diskuse. Mnoho lidí v dobrém úmyslu míní, že „žloutnutí je škodlivé; stříbro přece není žluté; žlutá znamená znečištění sírou nebo železem", a uslyšíte ještě spoustu jiných věcí. 

Vyčerpávající odpověď na otázku zabarvení lze nalézt ve „staré“ knize s názvem „Practical Colloid Chemistry“, vydané v Londýně roku 1926. V kapitole „O barvách koloidních kovů“ v části „Polychromizmus stříbrných roztoků“, na stránce 69, je následující sdělení: 
“Permanentní změna barvy ze žluté na modrou odpovídá změně v absorbci maxima kratších na úkor delších vlnových délek (světla) s klesajícím stupněm rozptylu. Tato všeobecná vlastnost v chemii koloidů dokládá vztah mezi zabarvením a stupněm disperse.“
Kapitola pokračuje popisem široké palety barev pozorovatelných u koloidních roztoků kovů. Zajímavé je, že všechny mají svou žlutou fázi.

 „Elektro-koloidní“ stříbro, s velikostí částic v rozsahu 0,01 až 0.001 mikronů (10 až 100 angstromů) se musí jevit jako žluté, protože to odpovídá velikosti stříbrných částic, které v této velikosti nejlépe absorbují indigové světlo, přičemž ponechávají jen jeho inverzní barvu, což je pozorovaná žluť. Výsledný průzračně žlutavý vzhled nakonec dokladuje rovnoměrné rozptýlení částic.

Hnědá láhev

Jakmile se pustíte do výroby koloidního stříbra obsahujícího částice o velikosti až 0,001 mikronu, je důležité a nutné výsledný produkt chránit. Důvod je zřejmý.
Částice obsažené v suspenzi se k sobě nepřibližují, protože každá z nich nese pozitivní elektrický náboj (+) a „souhlasné náboje“ se vzájemně odpuzují. Cokoli, co z částice může vypudit její náboj, sníží kvalitu koloidního stříbra v procesu zvaném rekoagulace. Částice zbavené nábojů se lepí dohromady a vytvářejí hrudkovitá seskupení. Tento proces může vyvolat zejména ultrafialové sluneční záření a také mnohé plasty. Proto je nejlepší skladovat koloidní stříbro v lahvích z tmavého skla, buď tmavě žluté (hnědé), anebo kobaltově modré barvy.

Odlišnosti

Největší „záhada“ a tajemství úspěšné domácí výroby koloidního stříbra vysoké kvality spočívá v tom, že tento produkt téměř nelze standardizovat. Stříbro, jak se zdá, reaguje na několik přírodních sil, na které, to zatím nebylo rozpoznáno. Dokonce i při identickém elektrickém napětí, stejné vodě a teplotě, jsou za určitých dnů produkovány odlišné várky s odlišnými poměry. Za takových dnů se rychlost reakce může lišit o více než 100%. Za „normálních“ dnů trvá nějakých 15 minut než se objeví známý zlatavý obláček částic. Za „pomalých dnů" může trvat až 30 minut, než se žluté částice objeví. Kvůli těmto podivným obměnám, je vždy rozumné pozorně sledovat proces pod umělým světlem (žárovky, ne výbojky!) v němž můžete sledovat rychlost reakce. Jakmile se ukáže žlutý obláček pokračujte dalších 5 minut. To je nejlepší způsob, jak cejchovat doma připravované koloidní stříbro.

Koloidní nebo iontové?
Další velký spor se týká otázky, zda tato metoda produkuje „koloidní stříbro“ či „stříbrné ionty“. Většina míní, že koloidní je „dobré“ a iontové stříbro „špatné“. Pravda asi opět bude nepopulární. Slovo „koloidní“ odkazuje na stav, kdy jsou pevné částice rozptýleny v kapalině (v tomto případě stříbro ve vodě). Pevné částice jsou ovšem příliš velké, aby mohly být považovány za ROZPUŠTĚNÉ, ale zároveň i příliš malé aby se daly odfiltrovat. Koloidní stav je nejsnadněji zjistitelný pomocí tzv. „Tyndallova efektu“, kde v kapalině obsažené částice rozptýlí procházející úzký světelný paprsek (třeba laserového ukazovátka) do kužele. Osvětlené částice pozorované pod mikroskopem mimo to vykazují náhodný klikatý pohyb („Brownůvpohyb“). Když je něco úplně rozpuštěné, Brownův ani Tyndallův efekt se neprojeví.

Pojem „iontový" odkazuje na stav kdy nějaká částice nese elektrický náboj. V případě „elektro-koloidního" stříbra je tento náboj VŽDY pozitivní. Nevytvoří se negativně nabitý iont. Skutečností tedy je, že elektro-koloidní stříbro má OBĚ vlastnosti, je koloidní i iontové. Koloidní kvůli VELIKOSTI částic a iontové kvůli jejich NÁBOJI. Ve skutečnosti většina biologických studií nasvědčuje tomu, že jsou to právě iontové vlastnosti koloidního stříbra, které z něj dělají tak dobrý baktericidní prostředek. Je zajímavé si povšimnout, že staré knihy o chemii nedělají mezi koloidními a iontovými stavy elektro-koloidních kovů žádný rozdíl.

Čistota stříbra

Kvalita výsledného produktu zcela závisí na čistotě použité vody a stříbra. Většina stávající literatury navrhuje výhradně použití ryzího stříbra (99,9999%). Většina domácích systémů používá stříbro o čistotě 99,9%. V čem je rozdíl?
Úhrnná přípustná znečištění v 99,9% (.999 % ) stříbře představují 1000 ppm čili 1 podíl v 1000. Tyto nečistoty a jejich maximální hodnoty jsou:
1) měď, 800 ppm, 2) olovo, 250 ppm, 3) železo, 200 ppm a 4) vizmut, 10 ppm.
Tento produkt je běžně dostupný ve formě stříbrných drátů. Když ho použijeme pro výrobu elektro-koloidního stříbra s koncentrací 5 ppm, úhrnné znečištění stříbra úměrně klesá na 4 ppb (částic na miliardu) u mědi, 1,25 ppb u olova, 1 ppb u železa a 0,05 ppb u vizmutu. Při všech možných znečištěních, tak malá množstvím nejsou racionálním důvodem k znepokojení. Jenže, někdy i nepatrná věc představuje významný rozdíl. Stříbro 0,99.99% (.9999, rafinované) obsahuje úhrnné množství nečistot odpovídající 100 ppm shora uvedených kovů ve stejném poměru, ale jeho cena ve formě drátu je o dost vyšší. Stříbro ryzosti 99,9999% (znečištění 10ppm) už je dražší než zlato a je velmi obtížné ho sehnat.

Vzorek koloidního stříbra 10 ppm (udělaného ze stříbrných elektrod 99,9%) byl poslán na celkovou analýzu primárních nečistot. Výsledek: 1) sodík, 470 ppb, 2) vápník, 260 ppb, 3) mangan, 70 ppb, 4) draslík, 50 ppb, a 5) hořčík, 24 ppb. Protože žádná z těchto nečistot nemohla být přičtena samotnému stříbru, je zřejmé, že důraz by měl kladen spíš na čistotu vody a není třeba zbytečně utrácet za velmi čisté stříbro.

Koncentrace

Koncentrace stříbra ve vodě se obvykle udává v částicích na milión, čili ppm. ppm ovšem vyjadřuje „podíl“, není indikátorem množství. Když je koloidní stříbro laboratorně testováno na hustotu, je výsledek uveden v miligramech na litr (mg./l). Milligram na litr je platné měřítko hmotnosti v obsahu a představuje reálné množství. V metrické soustavě váží jeden litr vody 1000 gramů a jeden miligram je jedna tisícina (1/1000) gramu. 1 mg./l je tedy totéž jako 1 ppm, pokud hovoříme o vodě. Se znalostí hmotnosti stříbra pak můžeme vypočíst, že jedna čajová lžička koloidního stříbra o hustotě 5 ppm obsahuje asi 10 mikrogramů stříbra.

Dávkování

R. A. Kehoe v práci z roku 1940 udává, že nám průměrný denní přísun ovoce a zeleniny za normálních okolností poskytne něco mezi 50-100 mikrogramy stříbra jako stopového prvku. Od těch dob ovšem zemědělská půda v průmyslových zemích extrémně zchudla. Nejsou v ní už téměř žádné stopové minerály. Ačkoli nemáme spolehlivá čísla o obsahu stříbra v půdě, podle zprávy Earth Summit z roku 1992, za posledních 100 let poklesla hladina v půdě obsažených minerálů v Severní Americe o více než 85%. Jinde to patrně nebude o mnoho lepší. Za předpokladu, že strava našich předků obsahovala stopy stříbra, jehož v naší nepochybně bude značně méně, je jen rozumné doplnit výpadek koloidním stříbrem. Polévková lžíce roztoku hustoty 5 ppm poskytne asi 50 mikrogramů stříbra, což může být považováno za „nutriční“ množství, pokud ho budeme užívat každodenně. Každé množství nad dvě polévkové lžíce denně, čili 100 mikrogramů, lze považovat za „léčebné“. Přitom bychom neměli předpokládat, že elektrokoloidní stříbro je rovnocenné, nebo že má stejný metabolický efekt jako stopové stříbro z potravních zdrojů. Ale protože z rostlinných zdrojů máme dnes k dispozici jen velmi málo stopového stříbra, je jeho koloidní forma patrně nejlepší náhradou. Chcete-li s užíváním experimentovat delší dobu, držte se množství považovaného za nutriční. Chcete-li experimentovat s většími dávkami, pak opatrně a jen po dobu jednoho nebo dvou dnů po sobě.

Nezávadnost a toxicita

Stříbro se může chovat v těle toxicky, jako každý těžký kov. Ale také jako výživný stopový minerál. Rozdíl spočívá jen ve velikosti částic, NIKOLI v jejich koncentraci. Koloidní stříbro s částicemi o velikosti 0,001 mikronu má částice stokrát menší, než stříbrné preparáty s částicemi o velikosti 0,1 mikronu. Čím menší částice, tím menší je i pravděpodobnost, že se v těle bude chovat jako jed. Nejhorší toxická reakce na kovové stříbro, uváděná v lékařské literatuře, je stav nazvaný argyrie (vleklá otrava stříbrem). Argyrie je však výhradně kosmetický stav charakterizovaný trvalým namodralým zbarvením pleti. Argyrie nezpůsobuje žádné fyzické potíže a nemá žádné jiné známé vedlejší účinky. Pouze pleť je modravě šedá. Pojem „modrá krev“, hovoříme-li o evropských královských rodinách, pravděpodobně odkazuje na mírný stav argyrie, způsobený trvalým stolováním za použití stříbrného nádobí. Je opravdu zajímavé vědět, že z použití čistého elektro-koloidního stříbra, prostého solí nebo jiných nečistot, nebyl nikdy hlášen jediný případ argyrie.

Poznámka: Mikrovelikost částic patrně umožní, aby kompletně vyreagovaly v silné kyselině solné v žaludku na sraženinu AgCl, z čehož také vyplývá minimální průnik kovu do oběhu. (Vzhledem k velikosti částic se tedy Ag dostává do oběhu jako chlorid a ne jako kov. Tématem pro vědce je zjistit, v jaké vazbě je deponováno v argyrických případech a hledat jeho přenašeče v oběhu. Bohužel se zde nabízí varianta kovového stříbra po depozici chloridu nebo s přenašečem do pokožky a následná reakce s UV zářením, což je proces obdobný jako ve fotografii. To je patrně důvodem nezabarvení hlubších tkání.) Je-li tomu tak, nelze při užívání stříbra doporučit slunění.

Sraženina chloridu stříbrného, s minimem disociovaných ve vodě rozpuštěných iontů, je lépe vstřebatelná při vysokém rozptýlení, vzniklém například z mikročástic Ag. Velké částice mají menší zisk chloridu v žaludku, jehož kyselost je alikvótní výtěžnosti.

Ačkoli neohrožuje na životě, je argyrie jistě nežádoucí. Obvyklou příčinou je masivní příjem stříbrných solí, jako jsou například dusičnan stříbrný a síran a chlorid stříbrný.
Jak toxické jsou tyto substance? 

Nahlédněme do registru Agentury pro toxické substance a choroby. Všechno tyto soli stříbra jsou uvedeny jako toxiny, ale zároveň zde stojí, že jediným důsledkem vysoké expozice je právě argyrie. EPA pro každou toxickou substanci která může zapříčinit onemocnění vydává „kontrolní kód“. Dusičnan stříbrný a síran stříbrný kontrolní kódy mají, zato chlorid stříbrný ne. To v podstatě odpovídá informaci toxikologa. Úřady zjevně považují stříbro a jeho sloučeniny za toxiny, které ale v zásadě nemají žádné jiné účinky, než schopnost měnit barvu pleti.

Při trochu hlubším pohledu najdete třeba přednášky „Homeopathic Materia Medica“ od J.T. Kenta. V části o použití kovového stříbra jakohomeopatika, je 71 stran indikací (symptomů) zahrnujících působení na nervy a chrupavky, stejně jako zvýšený sklon k emocionálním výronům a mentální podrážděnost. Seznam symptomů je opravdu dost obsáhlý. Užívání stříbra nás sice nemůže skolit nebo vyvolat v organizmu nějaké onemocnění, ale to nemusí znamenat že není toxické vůbec. Ostatně, jako všechno, čeho neužíváme s mírou… Jak je vidět, stříbro se umí chovat jako jemné dráždidlo a umí se ukládat v jistých tkáních. To naznačuje, že každodennní užívání koloidního stříbra nemusí být dobrý nápad, zejména pro lidi, kteří už mají zmíněné symptomy.

Účinnost

Studie zčásti provedená římským Institutem mikrobiologie a publikovaná v „Applied and Environmental Microbiology“, v prosinci 1992, testovala různé formy stříbra s cílem zjistit jejich schopnost ničit mikroorganizmy. Čisté elektro-koloidní stříbro jako širokospektrální germicid deklasovalo prostředky jako dusičnan stříbrný, chlorid stříbrný i známý, stříbro obsahující sulfadiazin. U všech tříd testovaných vzorků bakterií, plísní a koků, fungovalo čisté elektro-koloidní stříbro lépe a v mnohem nižších koncentracích. Výzkumníci dospěli k závěru, že libovolné přísady jen snižují účinnost prostého stříbrného iontu; soli stříbra mají téměř stokrát menší účinnost.

Účinnost elektro-koloidního stříbra jako širokospektrálního germicidu přímo souvisí s počtem a velikostí částic. Stejný objem prostoru, jaký obsadíjedinoá stříbrná částečka o velikosti 0,1 mikronu, může zaujmout okolo 10 000 stříbrných částeček o velikosti 0,001 mikronu. Snížení velikosti částic připouští nejen větší rozptyl stříbra, ale také značně zvyšuje celkovou plochu stříbrného povrchu přístupnou interakci s okolním prostředím. Toto, plus stabilita elektrického náboje, jsou nejdůležitější faktory vedoucí k účinnosti koloidního stříbra.

Stříbro a zažívání

Koloidní stříbro očividně dokáže skolit asi veškeré mikroorganizmy, tedy včetně „přátelské střevní flóry“, kterou potřebuje zažívací systém pro správnou funkci. K dispozici jsou zprávy od stovek lidí užívajících koloidní stříbro každodenně a nikdy, ani při dlouhodobém užívání, nepozorovali žádné zažívací problémy. Naproti tomu existují lidé, kteří podobné problémy měli, když ho užili vůbec poprvé. Pravděpodobně šlo právě o vyhubení části střevní flóry, ale takové případy jsou hodně vzácné.

Existují jisté úskoky, které snad mohou snížit pravděpodobnost působení na zažívání. Nejjednodušší je asi půl minuty před spolknutím „čvachtat“ koloidním stříbrem v ústech. Tento postup zároveň vydatně dezinfikuje ústní dutinu. Jinou lstí je užívat menší dávky několikrát denně nebo při jídlech. Každopádně, jestliže se vám přesto podaří vyhubit něco střevní flóry, rychle ji obnovíte některým z produktů obsahujícím laktobacilus acidophilus.

Závěr

Aktivita stříbra je tradičně osvědčená, není třeba se ho bát ani v příborech a nádobí, ale naopak ho vyžadovat – obzvláště na infekčních odděleních v nemocnicích.
Koloidní stříbro je v každém případě výjimečný produkt. Může zlepšit zdraví vám i celé vaší rodině stovkami způsobů. Každý by se měl naučit jak si připravit velmi kvalitní koloidní stříbro, a mít možnost dělat si ho doma pro případ, kdyby jacísi „regulovčíci“ v budoucnu omezili jeho dostupnost. 

Může to být nejlepší „zdravotní pojištění“, jaké jste kdy uzavřeli!


(článek vyšel v čísle 46/2005)

Odkazy

[1] www.msnbc.msn.com/id/4988362/site/newsweek/
[2] www.personalconsult.com/articles/quackbusters2005.html
[3] www.savedrclark.net/by_whom2.htm]
[4] www.quackwatch.org/01QuackeryRelatedTopics/PhonyAds/silverad.html

Agency for Toxic Substances and Disease Registry, přímá informační služba: (http://atsdr1.atsdr.cdc.gov:8080/ToxProfiles)
Kehoe, R. A. et al, 1940. J. Nutr. 19:579.
Kent, J.T. Lectures on Homeopathic Materia Medica, Jain Publishing Co. New Delhi, India, reprint 1982.
Michaelis, L. The Effects of Ions in Colloidal Systems, Williams & Williams Co. Baltimore, MD, 1925.
Ostwald, W. Practical Colloid Chemistry, Methuen & Co. Ltd. London, UK, 1926.
Simonetti, N. et al, Electrochemical Ag+ for Preservative Use. Applied and Environmental Microbiology. American Society for Microbiology: Washington,1992, Vol. 58, No. 12, pp 3834-3836.
The Association for Advanced Colloid Research, 232 NE Lincoln St. Ste."G", Hillsboro, OR 97124, private conversations.
Borderland Sciences Research Foundation, PO Box 220, Bayside, CA 95442

V textu byla použita část článku Colloidal Silver: „A Closer Look“,
který napsal Peter A. Lindemann [www.elixa.com/silver/lindmn.htm]

Žádné komentáře:

Okomentovat